Nejasná zpráva o expedici Vysočina, září 2003

fotky a text Ivan Synek

Raní mlhy spolu se zářijovým sluncem odívají Vysočinu do podzimně nostalgického hávu.

 

Zralé šípky se podbízejí: "Vyfoť si nás."

 

Psí víno se pne po domě i po vratech.

 

"Ó podzime, jak dlouze tvé housle lkají,

mou duši tou hrou unylou utýrají.

Dýchaje tíž, zesinám, 

když orloj slyším.

Vše je to tam,

ten žal co mám, 

neutiším"              

                                 /Paul Verlaine/

 

Co však to dělá majitel této nemovitosti ? Patrně záplatuje štít v němž zeje díra po výstřelu z kanónu. Nebo, že by tam snad chtěl promítat obrázky a texty písní ? No, to snad ne ! Nebo, že by ?

 

A co je tohle ? Věž na sušení hasičskejch hadic ? Nebo snad ne ?

 

Akce. Vyráží se k potoku. A co tam dělaj ? Hledaj něco ? A co ?

 

Vydá zlatý potok svoje bohatství ?

 

Něco tam je v tý zkumavce.

 

Je to jasný. Zlato. Gold.

 

Tuší tyto děti, že zdědí po rodičích zlatý poklad ?

 

Na pánvi uvízl rak.

 

Mladé čarodějky v koruně stromu na němž si vodník šil botičky do sucha i do vodičky a vzpomínal na Karla Jaromíra.

 

Zlata bylo necelý kilo. Po rozdělení vyrejžovanýho zlata jsou ti, co přežili, spokojeni.