SKOTSKO 2004

 

 

28.května – 5.června 2004

Povídání o tom velkém putování za zlatem do země dešťů, ovcí a whisky.

 

Účastníci expedice:  Štěpánka a Jirka Dunovských, Katka Hlávková, Vlasta Brand alias Vilda a červená Škoda Octavia, kteroužto jsme zaplnili pánvemi, lopatami, pumpami a jiným zlatokopeckým náčiním, jako jsou plechovky s pivem, fazolemi a repelentem, neb jsme po předchozím varování pražských harcovníků a světaznalců věděli, co nás čeká. (Je pravda, že Vilda to skutečně pochopil až na místě, pobíhaje mezi stromy, divoce mávaje rukama jsa zahalen do černých oblaků bodavých midges alias sviní neboli muchniček, před nimiž nebylo úniku.)

 

Vzdálenost Plzeň – Calais jsme zvládli v neuvěřitelném čase. Dveře přeplněné škodovky se zabouchly v Plzni v půl osmé večer, ve 3.45 jsme vjeli do podpalubí trajektové lodi Pride of Dover. Nad La Manchem za chvilku začne svítat a bílé útesy doverské vystoupí ze tmy jak Venuše z vln. Řidiči, vstávejte, jsme v Anglii!

 

Cesta ubíhá (hlavně se drž vlevo, Vildo – VLEVO! – uf…), kolem dálnice  se míhají cedule s názvy míst známých z knížek dějepisu a historických románů. Krajina se v slunci zelená, bílé ovce se pasou a kamenné zídky se plazí po kopcích - dnes stejně jako před  staletími, tisíciletími. Po dvou delších  zastávkách v Bowdonu u Manchesteru (Katka se po deseti letech šťastně setkala se „svou“ anglickou rodinou, kde dva roky au-pairovala, čti operovala) a v Lockerbie (poznal by ještě člověk, že se tu stala taková tragedie?), kde kupujeme nezbytnou slaninu pod kovbojské fazole, jsme večer dorazili do Wanlockhead v jižním koutu Skotska.

 

 

Odhazujeme všudypřítomná ovčí lejna, stavíme stany (ovčinou budou cítit ještě hodně dlouho) a jdeme navazovat kontakty do nejvýše položené krčmy ve Skotsku. Takhle se ovšem vyčasilo až v den odjezdu. It´s a lovelly day, isn´t it. Brzy pochopíme, že Skotové si touto větou chválí jakékoli počasí, tedy pokud zrovna nepadají trakaře, čili cats and dogs, ale i tak je podezíráme, že by se zalíbením pozorovali černou a hřmící oblohu a chrochtali by blahem, jak jim dnes počasí přeje.

 

 

Trámové čerpadlo – the beam engine. Jeden z mnoha svědků slavné těžební minulosti této oblasti. Místní zlato je prý v korunovačních klenotech skotských králů.

 

Místo soutěže. Wanlockhead – nejvýše položená obec ve Skotsku (přes 1500 fítů n.mořem). Olovo tu těžili už Římani. Je tu pěkně zabarvené zlato, milí lidé a krásná krajina. A prší tu.

 

 

Jirka se soustředí usilovněji než karatista před ránou. Obhajuje přece předloňskou medaili.

 

Vilda (v červeném svetru) bojuje o postup s dravostí jemu vlastní. Klukům, zaslepeným představou  zlata v místních potocích se ale moc nedařilo.  Z prvních kol postupují obě holky z druhého místa (Štěpánka si ten postup potvrdila, kolo se opakovalo, protože měla v pánvi dvojitou dávku zlata), Vilda postoupil do semifinále ze šestého místa, Jirka skončil překvapivě brzy – o to víc pak bude hákovat v terénu, dokud nenajde alespoň jeden nuget.

 

Štěpánka bojuje v semifinále vedle prezidenta WGA Vince Thurkettla – zelený mužík vlevo . Postoupila do finále se všemi  zlatinkami z pátého místa. Katka postoupila z prvního, Vlasta skončil.

 

Bronzový tým. Vzácný prosluněný okamžik, jinak spíš pršelo, chvílemi velmi, což ovšem homo zlatokopus v zápalu boje  vůbec nevnímá, má-li dostatečný přísun vitamínu G.

 

 

Vítězové Scottish Open -  zleva: bronzová Katka – Lady in red, zlatý Mike Gossage The one and only a stříbrná Štěpánka – Lady Grey.

 

Jirka vyzvídá od místních zlatokopů kulové, pardon, tutové tipy, kam vyrazit na zlato…

 

 

…jsa sledován ostrým okem Sherlocka Holmese. Well, průhledné přestrojení, Mr Holmes.

 

Nedělní English Open vynecháváme (nějaké medaile jim tu nechat musíme) a vyrážíme do terénu! Přípravu jsme nepodcenili, zlata je prý v okolí Wanlockhead hodně, ale hodně hluboko.

 

Máme se sice rádi, ale zlato je ZLATO! Tak kde je sakra ňáký…?!?

 

A zatímco dívky kochaly se místní květenou…

 

 

 …hoši se do toho obuli naplno a s plnou vervou, potřebujíce k životu jediné: pravidelný přísun kovbojských fazolí, piva a sýra.

 

Popojíždíme dále na sever. A tenhle znáte? Z dějin SNP (Skotského národního povstání):

          - Tu letisko Tri duby. Pristavajte viacej vpravo! …

          - Tu letisko Tri duby. PRISTAVAJTE VIACEJ VPRAVO!!! …

          - Tu letisko Tri duby. PRISTAVAJTE VIACEJ VPRA…

         - Tu letisko Dva duby…

 

 

Další lokalita. Vilda se sice snažil, ale našli jsme spíš nic než něco. A prejže tutově nuget!

 

Kluci, polívka je hotová. Pojďte jíst!  - I bez hrnce živ jest zlatokop, vařit se dá i v pánvi. Ale jezte rychle, pro změnu zase začíná lejt jako z konve!

 

Nebuďte smutný, holky, koukněte, co jsem tu našel – náš přítel z Kentucky. Ten vás zahřeje.

 

Holky si vybrečely alespoň jeden společný výlet. Huráá. Vyrazili jsme z Tyndrumu v pohoří Grampian Mountains, kde jsme nakonec strávili tři noci,  k severozápadnímu pobřeží.

 

Pro Jirku je to ovšem obrovská ztráta času. Takovýho  zlata všude kolem…a tady jen samý zříceniny! No jako tady ta – prej  kaple -  u hradu Dunstaffnage Castle. Prej tu schovávali ten bájnej Korunovační kámen – Stone of Destiny. Ty hele, Vildo, nebyl náhodou ze zlata? A nepodíváme se po něm…? Aha, tak prej ne, holky chtěj jet dál, ach jo. A ke všemu zase prší

 

Přístavní město Oban, v 18. stol. jedno z nejrušnějších měst na západním pobřeží, ale lidi tu sídlili už v době kamenné. To na kopci není římské koloseum, to tu postavili jen tak, aby zahnali nudu, ale pak je to přestalo bavit... Mě už to taky nebaví, pojďte na potok. Co? Jíst? Mořské potvory?! SEM S NIMI!!!  Štěpánko, ty už nebudeš, že ne? Hele, v září tu maj´  Seafood Festival, nezdržíme se…? Co že chcete vidět, stojící kameny? Menhiry, dolmeny? Já chci vidět valouny ZLATAAA.

 

Je libo sýrové fondue? Midges ti doufám nevadí. Ale hlavně pořád choď, jinak sežerou nejen tvojí večeři, ale i tebe!

 

Konečně zase na potoce! V Tyndrumu jsme si našli pěknej hrnec a začali ho čistit. Konečně ZLÁTO!!! Hlavně ať nás tu nikdo nezmerčí, voni tady zlatokopy nemaj moc rádi. Hele nugetek, Štěpánka si jen tak hrábla prstíčkem do břehu, zatímco kluci počali hloubit díru hlubokou, přehlubokou, až Jirka, oslněn zlatými odlesky ze dna své pánve, horečně zvolal do padajícího soumraku: tak pánové a dámy, do Walesu se dnes nejede, zítra pokračujeme tady! Přece tady tohle nenecháme!!! Už teď máme přes dva a půl gramu zlata a tenhle nugáč má dobře čtvrt gramu.

 

I postavili jsme znovu čisté a vysušené stany mezi stromky na břehu krásného potoka, kde přes skálu zurčela voda romantickou zvonkohrou a kolem kterého kdysi prchal před svými nepřáteli budoucí král Robert Bruce, odhodiv svůj meč do nedalekého rybníčku, na jehož dně prý dosud spočívá, porostlý rzí času; potoka, kde ještě ráno Vilda máchal svůj rybářský prut, aby mu neoschl nudou.  Večer popili jsme něco vína a spokojeně usnuli únavou po tom celodenním lopocení, blažení představou blížícího se bohatství…, když tu nás probudil sílící déšť… a chcalo a chcalo až do rána a voda stoupala a valila se potokem kolem nás se zlověstným hukotem.

 

 

A my v tu chvíli věděli, že přes náš divotvorný hrnec plný zlata se valí totéž, o čemž jsme se měli brzy přesvědčit. Nálada klesla na bod mrazu a pak pod bod mrazu, to když voda vzala Katce při mytí nádobí Jirkovu památeční pánev na fondue. Je na čase zvednout kotvy a vyrazit do Walesu. Tam prej je taky zlata dost.  

Jedem.

 

Úzká cesta hustou mlhou nás sice záhadně, ale přesto neomylně dovedla až do našeho posledního tábořiště. Kluci se druhý den vrhli se zbytky naděje do potoka, kde zaručeně mělo něco být. Teda takhle nechutně přerejžovanej potok  s dírama na každejch pěti metrech, říkal Jirka, jsem už dlouho neviděl. Holky taky ne. Měly toho už dost, vzaly si auto a výletily po okolí. A viděly moře a hrad a prehistorické mohyly…

 

… a taky dražbu ovcí, což bylo obzvlášť zábavné.

 

A ještě perlička na závěr: zlatokopky si myjí vlasy zásadně v potoce, o to raději, nachází-li se poblíž nějaké mrtvé zvíře, např. nafouklá zapáchající ovce či srnka. Holky jako lusk!

 

 

 

Foto a text: členové expedice,  finální technická redakce: Ivan Synek

Konec.