převzato z:  http://64.233.183.104/search?q=cache:lt-pNZXk_ikJ:adela.karlin.mff.cuni.cz/~mrkvicka/fantasy/drson5.doc++%22%C4%8Cepi%C4%8Dn%C3%A1%22&hl=cs%20target=nw

 

Z historie naší země

Čepice

      Historie vesnice Čepice a blízkého hradu má své kořeny v době, ze které se nám zachovaly jen kusé zprávy. Pravděpodobně nejstarší z nich nám líčí založení Čepice takto: Jednoho dne se v opuštěném kraji pod bezejmennými vrchy, jež si pozdější generace zvykly nazývat čepičskými, objevil osamělý chodec. Byl mladý, urostlý a vykračoval si ostrým tempem neznámo kam. Až posud není na celém příběhu nic neobvyklého, neboť v zemi se toho času potulovaly i podivnější existence. Osudový okamžik však přišel ve chvíli, kdy se chodec ocitl v zákrutě cesty pod vrchem Čepičná. Ze zatáčky se totiž vyřítil jakýsi jezdec, neméně mladý a neméně urostlý. Jen taktak strhl koně stranou a vyhnul se našemu hrdinovi. Bylo to o fous. Prudký závan větru, který vyvolal neopatrný jezdec, však strhl chodci z hlavy čepici a uvrhnul ji v prach. Čepice náhle nebylo, a tak už nic nemohlo skrýt dlouhé uši, které měla dívka na temeni svázány půvabnou mašličkou. „Hrom do čepice!“, pravila jemně. Jezdec zůstal uhranutě zírat.

       A dál už je to jasné. Postavili si dům na místě onoho památného shledání. Po čase se ukázalo, že dlouhé, výtečně slyšící uši, jsou dominantním dědičným znakem. Rozrůstající se obyvatelstvo Čepice využívalo svých neobvyklých schopností při lovu, na stráži, ale i v každodenním životě. Díky tomu slula Čepice velikou počestností, neboť v ní prakticky neexistovala zlodějina a také  jiné oblasti lidského života, považované v některých případech za nepočestné, byly alespoň dobře skrývány před sluchem světa.

      Nedochovala se nám bohužel žádná zpráva o tom, odkud ona spanilá dívka pocházela, ani o tom, co pohledávala osamělá v neobydleném kraji. Podle pověsti, uchovávané lidovou tradicí, se jednalo o princeznu ze vzdáleného království, které bylo přepadeno ukrutnými nájezdníky. Chytré princezně se však v převleku podařilo uniknout. Ať již tomu bylo jakkoli, příběh se měl za pár set let opakovat. V té době už byla Čepice malým, vzkvétajícím městem. Po řece připlouvali obchodníci z dalekých krajin. Rádi odpočívali v kvetoucích čepičských zahradách a naslouchali nikdy neslýchaným písním čepičských bardů. Ti zpívali příběhy, které vyprávějí květiny za ranní rosy, slova vydechnutá pryskyřicí v poledním žáru, věty šeptané hvězdami za horkých nocí. Zpívali vše, co zaslechli svýma citlivýma ušima.

       Jednoho dne však nebesa potemněla. Stromy přestali zpívat, na všem leželo husté, těžké ticho. Na město dopadla pěst. Nájezdníci vpadli do města rychle jako vítr, ostře jako nůž. Nezabíjeli, jen svázali a odvlekli. Muž, který pomalu vjížděl do města, si ho přál mít čisté, bez mrtvol. V Čepici se usadila početná cizí posádka. Těm z Čepických, kteří ještě měli dost sil, se podařilo někde sehnat dva vozy. Naložili staré, děti a vydali se na dlouhou cestu. Kam odešli, nevíme.

       Kraj ovládl nový pán. Vystavěl pyšný hrad a pojmenoval ho podle pokořeného města. Čepice. Ačkoli obyvatelům okolních vesnic ponechal jejich domovy, nikdy jemu a jeho rabování nepřivykli. Pokřtili si hrad podle svého. Rabí.

       Plynuly roky, pán na Rabí je dávno mrtev a o čepických nejsou žádné zprávy. Mladý dráteník Jano, který každý rok přichází spravovat naše redakční hrnce, nám však včera zazpíval tuto píseň. Nevěděl ani, odkud ji zná.     
 

Kdo prvně tě zřel

hned touhou zahořel

však hruď má teď plápolá

jen steskem bezmezným

Kdo poznal tvůj kraj

ten našel svůj ráj

až trubka nás zavolá

půjdem vpřed za ponocným 
 
 

Čepice, Čepice

vrátíme se zas

z nepřátel nezbude

ani jeden vlas

Čepice, Čepice

kdy tě zřít zas smím

lesk tvůj ti navrátit

slavným vítězstvím 
 

Vezmu svou k

a nabrousím nůž

řezník zas vytasí

sekeru svou

Hospodský ví

co je tajemství

v hlubokém sklepení

skryté zbraně řvou 
 

Do boje, do boje

půjdeme se bít

přesladkou Čepici

už nedáme si vzít

Do boje, do boje

každý padne rád

za starý domov svůj

i švec, můj kamarád 
 

Kdo prvně tě zřel,

hned touhou zahořel

však hruď má teď plápolá

jen vztekem bezmezným

Zrudne má zem

pak padlé odnesem

už vidím, jak ožívá

starým zpěvem svým 
 

Čepice!