POSLEDNÍ ZIMNÍ ZLATO

VELKÁ RADNÁ  24.-26.3. 2006

text a foto Vilda, technická redakce Ivan Synek

 

Na podzim se Jiřin vydal na pár hodin na Velkou Radnou u Rokycan a vrátil se smutnej s nulovým výsledkem. To mě nakoplo, protože Velká Radná je potůček, kde jsem poprvé v životě držel pánev v ruce. Plzeňské sekci jsem oznámil, že koncem března se pokusíme o lepší výsledek. Účast přislíbil i pražský "digger" Jirka Dunovský a tak jsem se těšil na steakovo česnekovo cibulovou smršť, která zákonitě přichází spolu s ním.

Co by to bylo za Plzeňáka, aby svému slovu nedostál. Odjezd, domluvený na pátou odpoledne (musíme tam dojet za světla, ať jsme v klidu), se posunul o více než hodinu a tak jsme na místo dojeli téměř za tmy. V pátek jsme vyjeli ve složení Já (Vilda), Abbe, Dědek, Rita. Jirka nám s lístostí v hlase oznamoval, že přijede hluboce po půlnoci, neb je povinen protančit s dcerkou Klárou její první maturák.

Jóó, do auta se toho vejde hodně, ale nám od aut zbývaly ještě dva kiláčky pěšky a v tu chvíli jsem zjistil, že to co se vešlo do auta se nevejde na záda. Inteligencí sršící zlatokop hledá jen těžko překážku, která ho zastaví před dobytím bonanzy a tak jsme vyrazili s celým nákladem do údolí.

 

Na směsi ledu a sněhu jsme se za naprosté tmy doklouzali do údolí a společnými silami našli místo k noclehu. V těchto končinách se lesákům asi moc nedaří, a tak zásob dřeva bylo bohatě.

 

Dědek s Ritou hrdě vztyčili stan, načež nám Rita mezi návaly smíchu sdělila, že mají zamčený vchod na zámek a o klíčích nikdo nic neví. S velkou obavou obešla stan, aby zjistila, že na druhé straně někdo zapomněl dát zámek, a tak se mají kde vyspat.
 

Povzbuzeni konzumací piva, tekutých švestek a bowle s datem výroby 05/2005-Čepice na Otavě (pochválen buď Bašta na nebesích) jsme laskáním kytar a jemnými popěvky uvedli zvěř z okolních lesů v naprostou blaženost.
 

Před třetí ráno se přiřítil Jirka se slovy "konečně v lese". Pochlubil se nám, že na foxtrot a několik dalších tanců dokázal celý večer tančit jeden styl-ploužák. Jako uznání jsme mu nabídli naše tekuté zlato, ještě chvilku bavili okolní zvěř a za ranního kuropění jsme zalezli do svých bivaků.
Ráno nám Dědek s Ritou potvrdili naši doměnku, že "to noční zpívání bylo slyšet i ve stanu". Ani nás nezajímalo, jak to vlastně mysleli...

Nejveselejší byl od probuzení Jirka

 

než zjistil, že je teprve jedenáct.

 

Po krátkém obědě došlo na nejhorší a kolem třetí odpoledne jsme se rozhodli smočit pánve.
 

Voda studená a kolik bylo zlata, lze poznat z Jirkovy posunkové řeči.

 

Po pár hodinách nám došly síly a tak jsme se vydali rozmrznout zpět k ohni. Předešlou noc jsme bohužel dokázali zkonzumovat většinu našich tekutých zásob a tak se další večer odehrával v o poznání komornější náladě. Každý z Vás si rád vybaví teplíčko ohně, který za chladné (my měli mrazivou) noci příjemně zahřeje.

 

Neděle je od slova nedělat a Jirka si vzal tohle rčení za své. Během toho co zbytek sestavy zkoušel štěstí na jiné části potoka, Jirka hltal Rity rodokaps a hlasitě vyjadřoval svoje uspokojení z právě prožívaného nicnedělání. I my jsme pochopili, že tentokrát se zlato schovalo na jiných místech. Vůně steaku na roštu nakonec vytáhla z potoka i mě a tím se náš víkend naklonil ke svému konci.

V rámci úklidu campu se Jirka rozhodl spálit svoje lóže a tak vytvořil dlouhotrvající kouř bez ohně.

 

Ve chvíli, kdy nám celé údolí zmizelo z očí a přestávaly být vidět nejbližší stromy, Jirka celou situaci zachránil.

 

Tyhle Jirkovo kouřové seance zanechaly na našich stanech asi půlcentimetrovou vrstvu jeho postele. Dědek při balení stanu sebevědomě tvrdil, že ho vyčistí doma v obýváku. Po chvíli jsem s údivem pochopil, že spolu s Ritou si osvojili, mně dosud neznámý, nonverbální systém komunikace, protože po několika romantických pohledech s Ritou si Dědek vzal potřebný nástroj a přehodnotil svoje rozhodnutí o úklidu stanu v obýváku na verzi "hned".

Nástrojem na čištění stanu byla Ritina božohódová rukavička. Nedal jsem se zmást a hned v pátek, když jsem zjistil, že ucho od kotlíku pálí jsem v její rukavičce s jistotou poznal kuchyňskou chňapku. Rita tvrdila, že je to rukavice, ale mé doměnce dala za pravdu sama, když při balení kempu nahlas uvažovala že "ji" spálí. Dědek tvrdil něco o utěrce, ale určitě to byla chňapka.

 

V kempu dočoudil oheň a my vyrazili zpět do civilizace. Jirka se svojí pověstí pojídače cibule a česneku nezklamal. Rita nechtěla v přípravě masa zůstat pozadu a tak to byl vysilující víkend, co se stravování týče. Jinak naším kempem prostupovala pohoda a my si ji užívali.

 

Dokonce se našlo i trocha zlata.

 

Doufám, že podobných víkendů nás letos čeká více.

Ahoj, Vilda

%