Otvírání jesenického Klondiku 2007

31. 3. 2007

 

Za tým Beer Mug Goldpanning Team (tentokrát ve složení Majka, Mirek, Velboud) pro další pokolení zaznamenala Majka Baštová.

 

Po dost náročné sedmihodinové cestě z Prahy-Vyšehradu do Zlatých Hor (tramvají, metrem, čtyřmi vlaky a posléze pěšky) jsme s Mirkem v půl osmé večer dorazili ke Zlatokopeckým srubům v Údolí Ztracených štol, kde se už od loňského ročníku vegetí přes noc.

 

 

Z dáli bylo cítit oheň a když jsme přišli blíže, zaradovali jsme se: “Nepůjdeme sami!” Oheň totiž opatroval Jenda Červotoč, a tak jsme byli tři.

 

 

Do půlnoci náš počet narostl několikanásobně a vypukla pohoda.

 

Jak si kdo ustlal, tak si lehnul. Někdo u ohniště, jiní ve srubu či na verandě. Ráno družstva prověřila část povinné výbavy při vaření snídaně. Pak jsme se rozcvičili pochodem do Zlatých Hor na náměstí, kde se sešly opravdu už všechny týmy.

 

Mumraj před radnicí ještě zvyšovali zástupci tisku, rozhlasu a dalších médií a ti všichni hledali Honzu Baštu („Paní, a kde máte manžela?), který si v ten čas někde v nížině zveleboval svůj domeček. Vzali pak útokem aspoň Pastýře Gilla, bájnou postavu sídlící v Mechovém jezírku na Rejvízu (má fousy skoro jako můj bratr).

 

Po dvou letech se opět zúčastnili i hosté ze zahraničí. Poláci vypadali opravdu odhodlaně, ale to ještě netušili, co je všechno čeká.

 

Konečně jsme se seřadili a starosta Zlatých Hor a hlavně Pepa Večeřa zahájili závod. Od starosty jsme obdrželi tradiční Zlatokopecký rum, od Pepy papír s navigací a úkoly a hlavně tradiční kostku permafrostu, z které bylo nutno vyzískat nějaké to zlato.

 

Postupovali jsme také tradičně: rum jsme dali zatím do batohu a kostku bleskově roztavili plamenometem značky VAR a Mirek hladce vyrýžoval v ešusu čtyři zlatinky.

 

Ne všichni zvolili tak primitivní metodu. Dvě družstva z Beaver City nedopatřením neměla s sebou vařiče, a tak vykoupili v místní drogerii suchý líh a zrobili sobě vařiče z prázdných konzerv (tomu se říká recyklace). Bohužel suchý líh byl nějak mokrý nebo co, a tak bylo třeba pomoci kostce ledu ještě mechanicky. Jenda ji strouhal nožem, Karel s Alenou ji drtili tomahawkem.

 

Pak už jsme opravdu vyrazili k masivu Příčné hory, která se nad rozkvetlými Zlatými Horami tyčila pokryta skoro věčným ledem a sněhem.

 

Na jižních stráních v odpoledních hodinách už se šlo spíše jakýmisi potoky z tajících ledovců, ale to již patří ke koloritu závodu.

 

Letos jsme byli uznáni plnohodnotnými prospektory a jako takoví jsme měli poznávat stopy těžby zlata v terénu. Což o to, všichni poznáme, že všude v lese okolo jsou pozůstatky činnosti dávných rýžovníků a horníků, ale jak přesně pojmenovat všechny ty hromady a rigoly? Na fotce se sice jen pátrá po tabulce s názvem staré štoly, ale projevilo se to jako jeden z nejtěžších úkolů, protože tabulku někdo ukrad. U těchto těžších úkolu docházelo ke kumulaci družstev na jednom místě a dalo práci ostatním zase utéci.

 

Pro splnění jednoho úkolu bylo třeba pocvičit také skálolezectví na Výrově kameni.

 

Slabší jedinci se posilňovali ještě před dlouhým úsekem směřujícím ke štole, kde se vařil oběd.

 

Jako obvykle se vařily fazole z povinné výbavy. Když byl Pastýř Gill a mladý permoník spokojeni s pohoštěním, prozradili, kudy dál. No, kam jinam, než rovnou kolmo do kopce, vylepšeného ještě haldou ze staré štoly. S plným žaludkem. Aspoň, že jsme vyrazili na tento úsek jako druzí, poslední družstvo už se asi muselo sápat po čtyřech po sněho-blátivé klouzačce.

 

Tady kluci koukají do starých dobývek a odhadují jejich velikost. Pak už se šlo docela povlovnými úseky směrem dolů. V jednom místě jsme trochu kufrovali a i když jsme si říkali: „Zkusme myslet jako Pepa“, cestu jsme našli až za půl hodiny.

 

K rýžovištím u srubu jsme dorazili jako druzí a Mirek se vrhnul s pánví do vody, nedbaje děravých atomkecek a studené vody. Velbloud mu dává ze břehu záchranu v podobě zbytku Zlatokopeckého rumu. Nicméně Mirek vyrýžoval 35 zlatinek, nejvíc ze všech družstev.

 

Příchozí členové družstev už neměli moc chuti do rýžování, zato malá Fidorka se nedala z potoka vyhnat. Po příchodu a dorýžování všech družstev vypuklo vyhlašování vítězů.

 

Tak už jsme to zase vyhráli, asi nám zakážou činnost v Moravskoslezském kraji. Zásluhu na tom měl dobrý základní čas, chutné fazole a hlavně Mirkovy zlatinky, naše vědomosti už tolik ne. Ačkoli nám cesta trvala asi pět a tři čtvrti hodiny, po všem přičítání a odčítání bodů vyšlo najevo, že výsledný čas je půl hodiny. Škoda, že jsme neměli ještě o čtyři zlatinky víc, dostali bychom se již do záporných hodnot.

 

Na druhém místě skončil one-man team Trampové Opava. Radek nás cestou předběhl o celou hodinu, ale neměl takové štěstí při rýžování.

 

Na třetí příčce se umístil Hide Spot – Alena, Karel, Suky a Méďa. A to už vypuknul strašlivý Duhový večírek, kde se spotřebovávaly hmotné ceny ze soutěže + vlastní zásoby. V kruhu kolovalo i pět lahví zároveň, každá s jiným obsahem. Stalo se, že jsem držela v každé ruce jednu láhev a ještě mi cpali třetí, tak z který se mám zatraceně napít?

 

Povšimněte si stylových bačkůrek tohoto Skota, to se pozná člověk, který ví, jak se vybavit.

 

A v neděli ráno s konečnou platností vypuklo jaro…

 

VÝSLEDKY

družstvo čas   úkoly   zlatinky   výsledný čas konečné pořadí
Beer Mug Goldpanning Team (BMGT) 5:42 2 41 6 35 1 0:33 1
Trempové Opava 4:40 1 40 5 17 2 2:30 2
Hide Spot 7:32 7 25 1 12 3 5:57 3
Marná snaha 6:04 4 28 2 3 5 6:02 4
Bad dream 5:56 3 32 4 2 6 6:08 5
Profilamas 6:05 5 61 8 1 7 6:56 6
Zlotoryja 7:19 6 54 7 4 4 7:33 7
Gold Rush Central 7:32 7 31 3 0 8 8:03 8

 

 

%