Jesenický Klondike 2008

29. 3. 2008

 

Text: Majka

Fotoeditoři: Majka Baštová & Mirek Pícha

Foto: Majka Baštová, Míra Suk (Suky), Vláďa Večeřa, pastýř Gill

 

Opět po roce jsme se s Mirkem sebrali a vyrazili do pustin hor dáleko na východě, kde eště vlci dávaj dobrou noc. Místní to tam nazývají Zlaté Hory, ale já tam žádný zlatý hory teda neviděla.

 

 

Tu noc jsme ještě s letošním třetím členem Beer Mug Goldpanning Teamu Sukym přečkali v pohodlíčku u ohniště Zlatokopeckých srubů.

 

 

V 10 hodin byl naplánovaný start z náměstí. Jako vždy proběhla řada uvítacích projevů, fotografování a podobně, neboť kdo ví, jestli se ještě večer všichni sejdeme.

Hodně lidí se obvykle ptá na Henryho, tak jsem vám ho sem taky dala.

 

 

Pak už byly rozdány velmi tradiční piksly od Ramy se zmrzlým zlatonosným pískem a nastalo velké vaření, rýžování a okukování lidem obecným. Po odevzdání nalepených 4 zlatinek Pepovi Večeřovi jsem obdrželi papír s popsaným prvním cílem.

 

Letos nebylo po cestě mnoho drobných úkolů, spíš méně větších a zásadnějších. Po vystoupání kus do kopce nad Zlaté Hory a spočítání ptačích budek ke správné odbočce cesty jsme dorazili pod lomovou stěnu a ejhle: dva členové družstva mají stranou vyšplhat nahoru a posléze slanit. Na fotkách Eva z Bad dream a náš Mirek. Jinak slaňování bylo večer vyhlášeno družstvy za nejhezčí úkol dne, takže se možná objeví i příště.

 

Suky ve stěně a šťastně pod ní.

 

Sněhu už bylo pomálu, tady dokonce svítí sluníčko, ovšem asi za hodinu jsme pro změnu parádně zmokli. Měli jsme hledat dobývky okolo cesty a u nich se vydat svahem nahoru. Suky navrhnul, aby ten, kdo je uvidí, dostal napít Zlatokopa. Výkřiky: „Vidím jámu“ se pak ozývaly až dlouho do odpoledne, až Mirek začal tvrdit, že narozdíl od Sukyho žádné jámy nevidí.

 

A tak jsme došli ke skupince shromážděné kolem jedné staré, trochu vyčištěné jámy. Přes jámu ležela kláda. A na té kládě se měl pilou kaprovkou za deset minut vytvořit co nejdelší podélný řez. U slaňování a řezání docházelo bohužel ke zdržení později přicházejících týmů, které musely čekat, až si to odbydou ti před nima. Na fotkách je Mirek krátící si tu dlouhou chvíli a pilující tým Rakváči.

 

Pak už došlo na Míru & Míru a jak je vidět, po těch deseti minutách byli poněkud vyvedeni z míry. Jinak ve dvou upilovali 3. nejdelší výsledek, 1. a 2. družstvo s nejdelším řezem mělo ještě třetího muže na vystřídání.

 

Následně pokračovala cesta dál do kopce až k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné. Tady jsme si uvařili obědové soutěžní fazole, Suky s sebou vzal na servírování pro porotu chleba a dovnitř do fazolí spoustu nějakých pálivých papriček. Mezi vařením jsem absolvovala čichací test – poznávat po čichu různá koření a taky zlato.

 

Tenhle seriálek bych nazvala: „Už zase fazole?“

 

Počátek návratu do údolí. Pod Edelštejnem nás čekal druhý test, a to poznávání různých značek z map, což se projevilo trochu jako problém. Víte, jak vypadá značka pro rekultivované hliniště? Já už to vím a asi si to budu pamatovat ještě dlouho. Po vyplnění testíku jsme obdrželi mapu pro orientační běh (či spíš pochod) s vyznačenými kontrolními stanovišti, kde se měla mapa procviknout spešl kleštičkama. Nemám z toho žádné slušné obrázky, protože jsme lezli lesem nelesem, křovím nekřovím a vodou nevodou. Nakonec nás mapa dovedla k zlatorudným mlýnům, kde se ještě střílelo vzduchovkou na plechovky a vyplňoval se poslední, zlatokopecký testík o vlastnostech zlata, rýžování a historii zlatokopeckých závodů.

 

Když už se všechni dostali do cíle, byla u srubů odstartována poslední část závodu: co nejrychleji najít viditelnou zlatinku.

 

 

Neměli jsme příliš štěstí, na viditelné zlatinky je Olešnice docela skoupá, donesli jsme zlatinku Pepovi až asi po 20 minutách.

 

Po sečtení bodů ze všech částí závodu jsme se sešli ve srubu na vyhlašování výsledků. Vpravo pricetable zásobený alkoholem, salámem a jinými hodnotami.

 

Vítězné družstvo Trempové Opava – nejrychlejší pochod do cíle, nejrychleji nalezené zlato, v plnění úkolů šestí.

 

 

Druzí byli Zlotoryjaki, byli nejlepší v plnění úkolů a testech.

 

Nakonec jsme pro BMGT získali bronz (v cíli jako třetí, úkoly a testy: druzí, rýžování: pátí), já ještě navíc tričko pro první ženu v cíli. Za stálé členy BMGT chci moc poděkovat Sukymu, že s námi šel do týmu, protože jinak: nevím, nevím, jak bychom dopadli.

 

Mirkova fotka se čtvrtým členem družstva, který nás stmeloval a dodával celý den dobrou náladu.

 

 

Na úplný závěr bych poděkovala Večeřovým a vůbec všem organizátorům za pěkně připravený závod se zajímavými novými úkoly.

 

%