Reportáž z mistrovství Polska 31.5. - 2.6.2013, Zlotoryja

 

Bylo nebylo, ale spíše bylo, že v Čechách i v Polsku tuze lilo …

Ale to už bych milé děti předbíhal událostem, takže raději popořádku.

 

Středa 29.5.

U nás ve středních Čechách už skoro 14 dnů s drobnými přestávkami lije, takže se nedá jet nikam rýžovat a tak váhám, jestli se nemám vydat k našim severním sousedům na Mistrovství Polska do Zlotoryje. Už jsem tam byl asi 3x nebo 4x a poslední dobou mne to tam už nějak moc neodvazovalo, neboť to bylo trošku organizačně nedotažené.

Ale zase na druhou stranu jsme navázali družbu s místním správcem stadionu, jeho rodinou a kamarády.

Přeloženo do srozumitelné řeči: pěkně jsme se vloni ožrali.

Koukám na internet, jaképak asi bude ve Zlotoryji počasí: Očekávatelné.

Přívalové deště, vydatné srážky, čerstvý vítr, bouřky. Humus a nekázeň.

 

Čtvrtek 30.5.

Opět koukám na internet, jestli se mezitím meteorologové nespletli.

Nespletli. Vydatný déšť, bouřky, přívalové deště, zvýšené hladiny řek. Nic, co bych neznal.

Žena to definitivně vzdává, že je trochu nastydlá a nehodlá pobyt ve stanu v dešti odmarodit.

Já si nechávám ještě čas na rozmyšlenou do pátku, ale pro jistotu jsem ještě nesbalil věci na cestu.

 

Pátek 31.5.

U nás v Kotěhůlkách dopoledne opět prší, ale pro jistotu doplňuji do auta benzín a na případnou cestu nějaké zásoby. Benzín se nezkazí, kdybych se rozhodl nejet a konzervy snad také chvíli doma vydrží.

Před obědem koukám na internet, jak bude.

Konečně dobrá zpráva: v pátek se má protrhávat oblačnost, místy slunečno. V sobotu pro změnu změna – zataženo, přívalové srážky, déšť, bouřky, teploty do 17 stupňů, pravděpodobnost deště 69 %, očekávané srážky 17 mm. V neděli tak nějak nastejno, jen teplota do 13 stupňů, pravděpodobnost deště 53 % a maximálně 11 mm srážek.

Tak jsem si říkal, že bych to mohl dát, 17 mm srážek za den není nic tragického a kdybych měl ve Sportce 30 % šanci, že vyhraju, tak bych vybral všechny úspory, vložil je tam a rozbil bank. A navíc když se má polepšit počasí v pátek, že se může ještě polepšit i v sobotu a v neděli.

Definitivní rozhodnutí zúčastnit se padlo asi půl hodiny po poledni (podotýkám, že u nás od rána lilo jako z konve) a začal jsem si balit věci.

O půl třetí vyrážím, ještě pořád lije.

Na půl cesty k hranicím se mraky začínají protrhávat a vypadá to na pěkné počasí.

 

Cesta ubíhá bez problémů, i na polské straně to vypadá na pěkné počasí a vydařený víkend.

 

 

Přijíždím asi o půl osmé večer na obvyklé tábořiště u fotbalového hřiště – trávník před fotbalovými šatnami.

Trávník čerstvě posečený, tráva uklizená, sluníčko, klídek, pohoda.

Na tomto plácku už parkují 3 vozy, z toho 2 germánské a jeden rakouský.

Jen doufám, že dorazí i někdo, kdo mluví nějakým rozumným jazykem, třeba anglicky.

Po rodině správcově ani vidu, ani slechu. No třeba se ještě v průběhu večera ukáží, nebavilo by mě chlastat večer sám.

Stavím stan a vyrážím na závodiště, kde by měla být, jak doufám, už zahájena registrace závodníků.

Podmiňovací způsob je na místě. Registrace měla být, ale nebyla.

Zřejmě se někde zasekl průvod z centra města, který se každoročně pořádá v rámci dnů města Zlotoryji.

Okouním okolo závodiště a něco málo fotím.

Je odtamtud krásný výhled na kolonii červenobílých deštníků nad stánky s pivem Tyskie.

 

 

Zjišťuji, že v hotelu u závodiště je ubytovaná tlupa Čechů.

 

Prý se jedná o zájezd z Mimoně, které je partnerským městem Zlotoryje.

Dostali nějakou škváru od Evropské Uhnije na rozvoj partnerství a podmínkou bylo, že udělají nějakou soutěž mezi městy.

A tak kromě bohapusté žranice a chlastačky se rozhodli udělat soutěž v rýžování zlata měst Mimoň vs. Zlotoryja.

 

soutěžní areál

 

Konečně přichází očekávaný průvod a po něm zahájení mistrovství Polska.

 

V osm večer se otvírá i stánek s registrací.

Přihlašuji se do 3 soutěží – muži profi, klasická pánev a soutěž o pohár.

 

Nějak mě nebaví oficiální zábava u závodiště (kolotoče, diskotéka, chlastání), tak se vracím k tábořišti. Tam mezitím přibyly další dvě germánské auta.

No to bude zase večer zábava.

Chystám se, že si u stanu udělám malý ohníček na ohřátí večeře, když mně jedna Němka pozývá k nim do úzkého teutonského kruhu.

Beru pár plechovek Plzní, aby řeč nestála. Snaží se se mnou komunikovat, ale já německy umím jen: „Der, Die, Das, psí ocas“.

Naštěstí jeden Němec umí trochu anglicky, takže když jsem pak ještě nechal kolovat litr domácí jablkovice, bariéry hovoru začaly trochu mizet.

O půlnoci jsme tahli spinkat, aby jsme druhý den byli čerství na vrcholové výkony.

 

Celou noc jsem pořádně nespal. Správcovic pes štěkal na každého ptáka (a těch tam bylo opravdu hodně) a ostatní čoklové v blízkém okolí mu radostně odpovídali.

Ve tři ráno začly kdákat ty opeřené bestie na stromech (vystřílet je mrchy, nebo aby je sežrala kočka).

Já, chlapec z velkoměsta, na takový rámus nejsem zvyklý. Tak maximálně nějaký opilec, když se vrací z hospody.

Vlastně těch tam řvalo taky dost, protože si zkracovali cestu od soutěžiště a kulturní scény v zálivu do města okolo našich stanů.

 

Sobota 1.6.

V šest hodin ráno všechny opeřené bestie jako zázrakem ztichly.

V šest nula pět začal do plachty nad hlavou bušit liják. V tom zvuku se také moc spát nedalo. Připomínalo to sypání kýble ocelových kuliček na plech.

Slibovaných 17 milimetrů srážek za den stihlo spadnout tak do osmi ráno. A pořád to pokračovalo. Když přestalo pršet, tak jen proto, že místo toho začalo lít jako z konve, nebo to bylo nahrazené průtrží.

Všichni byli tak trochu navhlí.

 

 

Povedlo se mi na vařiči ve stanu ohřát hrnek čaje, jinak snídaně byla studená – kus lanšmítu a chleba.

Nebýt toho, že jsem už večer zaplatil startovací poplatky, tak bych naložil věci a vyrazil domů.

Vzal jsem deštník a pláštěnku a šel zevlovat na závodiště.

Měla tam být soutěž partnerských měst v rýžování.

Oficiální soutěže měly podle plakátu, který visel na všech kandelábrech, začít ve 13 hodin.

 

Vzal jsem pánev, že si zkusím, jak soutěžní písek drží na pánvi, jak se odplavuje, no prostě si trochu zatrénovat.

U závodiště sice byly zkušební klajmy, ale bez testovacího písku.

Místňáci si pro písek chodili do zákulisí soutěže a brali jej z hromady písku pro závody.

No to cizákům pochopitelně nebylo dovoleno.

 

Na závodišti mě někdo česky zdraví.

Myslel jsem, že to je někdo z mimoňské delegace, ale ukázalo se, že to je kolega soutěžící z Čech, Jirka Košta odněkud od Kestřan.

Spal jinde – na louce, kde byl stanový tábor při mistrovství světa v roce 2011, a byl tam úplně sám. No to musel být taky hezký večer.

 

Podle harmonogramu na oficiálních plakátech měly začít vyřazovací soutěže ve 13 hodin.

Bylo 12.45 a většina pořadatelů byla někde zašitá a ti zbylí pořadatelé byli úplně v klídku. Možná ani nevěděli, že něco pořádají.

Nikde nevisel rozpis jaká začíná soutěž, kdo tam startuje, jaká soutěž bude následovat, prostě nic.

V 12.58 došlo k posunu. Dva mládenci a jedno děvče táhli nějakou desku, zřejmě na vyvěšování informací. Chvilku jim trvalo, než zjistili, že samotná deska nestačí, že musí mít dírky a nejlépe nějaké kusy drátu, nebo elektrikářské pásky na přidělání k zábradlí.

Po chvíli se jim to povedlo vykoučovat a tabuli na zábradlí nějak přidělali.

Ale ta tabule byla úplně prázdná.

Vzhledem k tomu, že v jednu měly začít soutěže a bylo po jedné, tak to bylo dost dobře ošéfované.

Ale jak říkám – možná pořadatelé nevěděli, že něco pořádají.

Mezitím začala kolovat šuškanda:

„Konferencyja!“

To byl signál pro zbylé pořadatele, aby se houfně šli zašít k těm předchozím a jít se najíst a nachlastat s českou výpravou z Mimoně. Vždyť je to zadarmo. Pardon, za prachy z Uhnije.

U závodiště zbyla jedna nezletilá, asi čtrnáctiletá dívenka, která také vypadala, že by mohla patřit k pořadatelům, ale ta z pochopitelných důvodů nemohla chlastat (někdo přece musel hlídat závodiště).

Po komunikaci s ní jsme se dozvěděli, že je „konferencyja“ a že se začne za 30 minut.

Usoudil jsem, že bych mohl stihnout dojít ke stanu a vyměnit polobotky za holínky, protože na polobotky to opravdu nebylo.

Když jsem se vracel z tábořiště, slyším z dálky moderátora na závodišti, jak vyvolává jména soutěžících do první soutěže.

Přidal jsem do kroku, ale prvních asi 5 jmen jsem nezachytil.

A protože na vývěsce nebyla ani čárka, co je za soutěž a kdo třeba v ní startuje, musel jsem se vyptávat, jestli třeba nehlásili moje jméno.

A bohužel takhle to fungovalo u všech soutěží.

Žádný rozpis která soutěž je po které, žádný rozpis, kdo startuje.

Kdyby někdo šel do kadibudky 50 m od závodiště v době vyhlašování, kdo jde na start, tak by měl trochu smůlu, pokud by měl jít zrovna na start.

A tak jsme museli čumět na závodišti i na soutěže, které nás nezajímaly. Ani pořadatelé nevěděli, kdy která soutěž (nebo spíš která dřív a která potom) bude.

Docela lituji Němce s jejich smyslem pro přesnost a pořádek. Ti asi trochu nechápali, co se odehrává.

No přiznám se, ani já jsem to moc nechápal.

Něco podobného už bylo vloni, jen jsem se domníval, že to je náhodná chyba v Matrixu.

Bohužel se ukazuje, že to byla chyba systémová.

 

Ještě o dvou věcech se musím zmínit.

Jednou jsou vylepené vzorky soutěžních zlatinek a druhou je časomíra.

Při každém oficiálním závodě by měly být vyvěšeny pro soutěžící vzorky zlata.

No oni byly, zalaminované na černém podkladu.

Ale mělo to jednu chybičku.

Vzorky soutěžního zlata se nacházely nikoliv na té slavné nástěnce, ale u stolku komise, která počítala zlatinky soutěžících po závodě.

Takže člověk musel nejdříve odzávodit a pak se teprve mohl podívat na oficiální vzorek zlatinek. To už se na ten vzorek pochopitelně nikdo dívat nepotřeboval, když už měl po odzávodění svoje vlastní zlatinky ve zkumavce.

Měření času bylo také kapitola sama pro sebe.

Doteď jsem nevykoumal, kdo vlastně měřil čas, jakým způsobem a jestli vůbec měřil čas.

Někdy trvalo až 10 vteřin, než moderátor zareagoval a zahlásil dalšímu človíčku, že to a to číslo skončilo. Ten další človíček, jeden pro celé závodiště, pak zřejmě kouknul na budíka a zapsal čas s přesností na setiny vteřiny.

 

Mohl bych popsat ještě několik stránek, ale už to zestručním.

Sobotní večer probíhal v přátelském duchu, byť někteří se tvářili jako mokré slepice.

 

 

Odzávodil jsem si svoje, kecal s podobně potrefenými a prostě si to užíval.

S přibývajícím večerem začlo být na závodišti pořádně živo.

 

 

Za zmínku ještě stojí, že jeden polský závodník při „konferencyji“ zřejmě trochu přeladil formu a při sranda soutěži, kdy se nejdřív musí vypít dvě piva a pak teprve začít rýžovat, se vyzvracel do pánve a pak i do klajmu.

Večer už jsem byl unavený, tak jsem šel spát před půlnocí. Ani na ohňostroj jsem nečekal.

 

Neděle 2.6.

Opět podobné ráno, jako to předešlé.

Jen ptáci neřvali od tří od rána, protože byli celí zmoklí někde zalezlí.

Oficiální finálové soutěže měly začít v 9 ráno.

Já i Němci jsme sbalili věci a vyrazili k závodišti, abychom tam byli před devátou (ještě si vzpomínám na pravidlo v oficiálních soutěžích, že závodník má být připraven u závodiště 15 minut před startem).

Na závodišti ani noha (tedy kromě nás blbců, co jsme si mysleli, že když je něco na plakátě, že by to mělo plus mínus pár minut platit).

Na tabuli opět žádný rozpis, která soutěž startuje, která bude po ní a která další, nebo nedej bože kdo v jakém kole startuje.

Kromě výsledků z minulého dne nic. A tak to bylo i celý následující den, stejně jako předešlý.

Závodníci museli bezdůvodně čumákovat v dešti u závodiště a čekat, jestli je náhodou nevyhlásí na start, místo toho aby šli někam třeba na teplý čaj nebo na oběd. Nikde jinde než v těsné blízkosti závodiště totiž nebylo rozumět, co moderátor říká.

V neděli Poláci začali skoro včas, tedy v deset namísto devíti.

A tak jsme si to s Jirkou Koštou odčekali až asi do čtvrt na dvě.

Mezitím utěšeně lilo a říčka Kaczawa stoupala. Odhaduji to tak tři čtvrtě metru pod mostkem pro pěší. Ale dokud přejdeme potok suchou nohou, tak je to v pohodě.

 

 

 

Snad ještě stihneme odzávodit, než nás voda spláchne.

 

Ve čtvrt na dvě se s Jirkou K. dostáváme na řadu ve finále klasické pánve.

Já to moc honil a většina zlata mi uplavala.

Jirka si dával na čas, ale vylovil všech 11 zlatinek.

Když jsme skončili, tak byl smutný, že má dlouhý čas.

Já jsem ho utěšoval, že zase má hodně zlatinek a že by na bedně mohl stát.

Když pak na tabuli vyvěsili oficiální výsledky, jeho radost neznala mezí.

Už se mi moc nechtělo tam zůstávat do závěrečného ceremoniálu, tak nemám žádnou Jirkovu fotku na bedně a tak jsem jen ofotil výsledkovou listinu.

 

 

Sbírka zlata Romana Drozda

 

Zdař Bůh

 

Jirka V.

 %