Čas od času zavítám na web Howadoor. Jsou tam půvabný hovadiny pod nimiž bývá skryt filozofický náboj. Když jsem tam teď naposledy zabrouzdal, zaujalo mě to, co teď předkládám. Webmaster 13.12.2004

převzato z http://howadoor.wz.cz/zapisnik_2004_zari.html :

 

Howadoor: Humanismus s řádnou tyčí v ruce

Stan stojí v závětří u hradní zdi, v ešusu se vaří večeře, slunce za chvíli zapadne. Pandora máchá nalezeným klackem: "Ha! Vidíš, jakou mám sukovici? Tu mám na strašidla, až v noci přijdou, všecky je zabiju. Tak a tak!"

Ozbrojování má asi po dědečkovi, doufám, že také vyvázne nejhůře s podmínkou.

"Tatííí, tatííí, jde sem pán!"

Na hrad opravdu přichází jakýsi mužík, od pohledu městský týpek, a hned se o nás zajímá. Je totiž ochranář.

Mám ochránce přírody velmi rád, jsou milí a zábavní. Vůbec nesouhlasím s obecným míněním, že jsou to parchanti, kteří se na ekologii dali jen aby mohli buzerovat lidi. Prudký nárůst počtu ochranářů krátce po zrušení Pomocné stráže VB a Lidových milicí je jistě zcela náhodný. Myslím, že ochranářům jde upřímně o obecné blaho, bez jakýchkoli postranních úmyslů. Vědí, že vpodvečer na zřícenině může být člověku dlouhá chvíle, a tak jej přicházejí pobavit.

A daří se mu, chlapíkovi! V silně procítěném projevu popisuje mužík krásy okolí, zejména různých výstražných cedulí. Vyjadřuje domněnku, že jsme se s jejich obsahem dostatečně neseznámili, avšak vzápětí nás ubezpečí, že nám jej převypráví. S divokými gesty přehrává různé scénky, v nichž zlí turisté zašlapují vzácné brouky, trhají nožky chráněné zvěři a plundrují louky plné vyhynulých pošvatek. Velmi dramatické, strhující! V jeho vyprávění hoří lesy, podpálené divokými trempy, přehrady se zanášejí horami odpadků, ale ze všeho nejhorší jsou lidé se stany. Proti stanu je Hirošima selanka. Ochranář tuší, že jsme dosud neměli o nebezpečí stanů ani ponětí, a živě se zajímá o naše názory a mínění. O naše představy, o ty mu jde ze všeho nejvíc, několikrát nás důrazně pobízí, abychom mu vylíčili, jak si to vlastně představujeme.

Když je ten dobrý muž s projevem u konce, uznale mu s Pandorou tleskáme. Poté si od ní půjčuji sukovici a povídám ochranáři:

"Interesantní! A teď pojďme na chvíli kousek stranou..."

Jde, ale pak se zastavuje a dívá se na mne jaksi tázavě. Potěžkávám hůl.

"Inu, přece vás nebudu mlátit před tím děckem!"

"Kam šel ten pán?", ptá se Pandora.

"Nevím přesně, říkal něco o mléku, které zapomněl na vařiči. Jistě to bylo velmi naléhavé, protože utíkal."

"Hm... Ale nezabil jsi ho, viď, že ne?"

"Kdepak, co tě nemá. Vlídné slovo zmůže vždycky nejvíc. Na, tumáš svou hůl na strašidla."

V houstnoucím šeru jíme nudle. Pandora nad něčím usilovně dumá a pak dochází k rozhodnutí.

"Víš co, tati? Tak já ta strašidla taky nezabiju."

Správně, dcerko. Není nad humanismus s řádnou tyčí v ruce.

 

%