Zlato a zlatokopové v Čechách

V našich očích je zlato měřítkem bohatství. Vraždilo a válčilo se s cílem zlato získat, při honbě za ním docházelo ke stěhování tisíců lidí. Při tom jde o chemický prvek, který je ve vesmíru poměrně běžný. Zastoupen je sice jen ve stopových množstvích, ale rozptýlen je dost rovnoměrně. Jak bylo dokázáno studiem meteoritů, ve vesmíru je průměrný obsah řádově větší než na Zemi. Na naší planetě, byť ve stopovém množství, je běžně rozptýlen v nejrůznějších horninách i vodě oceánů. Vzácné jsou ale větší koncentrace zlata v malém prostoru, tedy zlatá ložiska.

Vzhledem ke geologickému vývoji v oblasti Českého masívu patřilo díky svým rudným ložiskům České království ve středověku k nejvýznamnějším evropským těžařům nejen zlata, ale i stříbra. Přemysl Otakar II. byl nazýván král železný a zlatý. Výskyty zlata na území Českého království, jednalo se hlavně o jihočeská rýžoviště na Otavě a Blanici, byly původem označení „zlatá země“. Ve své době bylo toto označení oprávněné. Starověká zlatá ložiska byla v té době již Egypťany vytěžená. Vnitrozemí Afriky s dnes největšími jihoafrickými ložisky bylo ve středověku ještě nedostupné. Austrálie a Amerika se svými ložisky ještě nebyly objeveny.

Výskyty zlata a jeho těžba v Čechách

Zlato se v přírodě vyskytuje jednak jako horské tj. uzavřené v horninách a rudních žilách, jednak jako volné říční (rýžovnické) tj. vnějšími vlivy uvolněné horské zlato v náplavech potoků a řek. Nejprve se těžilo zlato volné z náplavů. Rozsah rýžovišť byl podle významného montanisty Františka Pošepného asi 75 km2 (uvádí to ve své práci roku 1895).

Nejstarší zlatý předmět v Čechách je spirálová vlasová ozdoba nalezená při vykopávkách u Toušeně nedaleko Brandýsa nad Labem, která byla zhotovena kolem roku 2800 před naším letopočtem. První zlato bylo tedy těženo ještě na sklonku doby kamenné.

K rozsáhlejšímu rýžování zlata muselo docházet v době bronzové kolem druhého tisíciletí před Kristem, protože se na pohřebištích z té doby vyskytují zlaté ozdoby stále častěji.

První skutečný rozmach těžby zlata na území Čech zaznamenáváme ve 2. a 1. století před naším letopočtem, kdy bylo území osídleno Kelty. Význam zlata pro Kelty dokumentuje říman Diodor z 1. století před Kristem: „Keltové … nejen ženy, nýbrž i muži používají zlato na šperky. Nosí náramky kolem zápěstí a paží, a také nákrčníky z ryzího zlata a velké prsteny, ba i brnění. … V chrámech a na posvátných místech se nachází mnoho zlata zasvěceného bohům. Strach před nimi je však tak veliký, že se nikdo toho zlata nedotkne, i když jinak jsou Keltové mimořádně chtiví zlata.“

Keltové razili zlaté mince, které se dostávaly i do vzdálených míst na území dnešního Srbska, Švýcarska, Itálie, ale i Německa. Kromě rýžování zlata z rozsypů začali keltští horníci dobývat i horské zlato z křemenných zlatonosných žil. Předpokládá se, že během necelých tří století reprezentovala těžba zlata téměř 20 tun.

V době stěhování národů byly doly i rýžoviska v Čechách opuštěny. Nová sláva přišla až se slovanským osídlením. Zmiňuje se o tom Albertus Magnus roku 1280: „Když všechna království světa zlatem vyschla … jediné úrodné Čechy za našich časů svým zlatem úrodně zavlažují.“ Bylo obnoveno rýžování na jihočeských řekách. Zároveň ale vznikala první hornická města, mezi kterými hrála prim Krásná Hora. Zlatá královská koruna Přemysla Otakara II. byla vyrobena z krásnohorského zlata. Později za Karla IV. pomáhalo české zlato rozvoji království. Asi dvě tuny zlata, půl milionu zlatých mincí, zaplatil Karel IV., když kupoval Braniborsko.

Sláva zlatých dolů a nejen jich skončila v době husitských válek, kdy se stala hornická města nepřítelem husitů, a byla proto pobořena během četných potyček. Obnoveno bylo v následujících stoletích jen velmi málo ze starých dolů. Nejznámějším zlatonosným revírem bylo Jílové u Prahy, kde se těžilo od 16. do 18. století. Na přelomu 19. a 20. století byla obnovena těžba v Krásné Hoře a na zlatodole Roudný. Později byly otevřeny doly v Libčicích u Nového Knína a později znovu i v Jílovém a Kašperských horách.

V roce 1927 propukla i v Čechách zlatá horečka. Záminkou k tomu byl nález zlata nedaleko Vodňan, z 25. března 1927. Místní listonoš pan Prošek šel s dopisy do Marešovy cihelny. Na cestě, kterou opravovali, roztloukali cestáři kameny. Pan Prošek zpozoroval, jak z jednoho křemenného balvanu při jeho rozbití vylétlo několik žlutých kovových plíšků, několik dalších zůstalo na křemenu. Zaujalo jej to natolik, že největší z plechů sebral a po návratu na poštu ve Vodňanech jej ukázal ostatním. Zaměstnanci pošty se nad nálezem podivovali. Přítomen byl náhodou místní katecheta pan Fencl, který přišel s poukázkou. Když mu listonoš ukázal plíšek, hned podle váhy a barvy poznal, že jde o zlato. Hned se vydal na opravovanou silnici a skutečně tam nalezl další zlaté plíšky. Největší z nich byl dlouhý 86 milimetrů, na nejširším místě měl 30 milimetrů a vážil 16,5 gramů.

Nález vyvolal skutečnou zlatou horečku. Kolik bylo celkem nalezeno zlatých plíšků, se bohužel neví, protože většina nálezců se nechlubila. Křemenný štěrk pocházel z malého lomu křepického rolníka Hasíka. Dělník, který v lomu pracoval, si vzpomínal, že během tří let občas zlaté plíšky viděl, žádný jej ale nenapadlo vzít. Státní správa dolů se o nálezu dověděla až za deset dní, a to už bylo pozdě. Soukromníci si stačili zajistit těžební práva na pozemcích v okolí Křepic. Průzkumné práce zde ale předpokládané ložisko zlata neobjevily. Zklamání bylo veliké. Ověřeny ale byly vzdálenější historické výskyty zlata v Kašperských horách. Zájem ale nikdy zcela neskončil a prospektoři celá léta zdejší krajinou procházejí s cílem zlato najít. V roce 1965 se ve Vodňanech opravovala vodovodní síť. Když byla rozkopána dlažba v ulici vedle kostela, objevily se zde další zlaté plíšky. Nalezeno jich bylo celkem 45 (pokud bylo zdokumentováno skutečně všechno).

V osmdesátých letech byly kromě primárních ložisek ověřovány i některé rozsypy. Ukázalo se při tom, že ani náplavy Otavy a Blanice nebyly ještě zcela vytěženy. Zlato by bylo možno získávat společně s některými štěrkopísky. Geologům se podařilo prosadit uzavření těžby štěrkopísku u Modlešovic, kde hodnota přítomného zlata dvojnásobně převyšuje cenu veškerého štěrkopísku, který měl být těžen pro Strakonickou panelárnu.

Ze státního rozpočtu byly realizovány rozsáhlé projekty geologicko-průzkumných prací s cílem ověřit zásoby zlata. „Zlatá studie“ prokázala, že perspektivní zlatá ložiska existují nejen na místech s historickou těžbou, ale i jinde. Ověřeny byly zásoby na Krásné Hoře, kde je zlato společně s antimonem, na Voltýřově, ve Zlatých a Kašperských horách. Bylo zjištěno, že existuje veliké ložisko u Slapské přehrady (Mokrsko a Čelina), kde jsou zajímavé obsahy zlata ve zdejších horninových komplexech. Jde o ložiska srovnatelná s výskyty v největších světových zlatonosných oblastech.

Nová zlatá horečka

Na stránkách novin se v posledních letech objevují články o tom, že zahraniční těžební organizace z Kanady, Austrálie, Francie i dalších zemí mají zájem dobývat zlato v Čechách v Kašperských horách, u Slapské přehrady, na Čelině i na dalších místech. Ochránci přírody se oprávněně obávají o devastaci krajiny a s těžbou na žádném z míst nesouhlasí. Zájem ale skutečně svědčí o tom, že naše zem je na zlato bohatá. Sám jsem se na vyhledávacím průzkumu zlatých rud ve středních Čechách před 15 lety podílel a řadu výskytů znám. Osobně dnes ale patřím k těm, kteří tvrdí, že nerostné bohatství je třeba v maximální míře nechat generacím těch, kteří přijdou po nás. Škod na přírodě při neekonomickém využívání našich surovinových zdrojů jsme napáchali víc než dost. Navíc při počátečním vytváření kapitalismu (a v tom se můžeme z historie ostatních států poučit) jsou barbarské nejen mezilidské vztahy, ale i vztah k přírodě a surovinovým zdrojům.

Kam za informacemi o zlatě

Nejvýznamnější je expozice muzea zlata v Jílovém u Prahy. Dolování zlata v okolí Jílového dosáhlo největšího rozkvětu ve 13. a 14. století. V 15. století zde dosahovaly doly hloubku až 200 metrů, což bylo na svou dobu technickou raritou. K rozvolňování horniny se používalo ohně. Rozpálená skála se polévala vodou a když rozpukala, rozebírala se za pomoci želízek a mlátků (krumpáčů a kladiv). K osvětlení se používalo hliněných kahanů, ve kterých hořel lůj. Za Karla IV. bylo okolí Jílového největším nalezištěm zlata v celé tehdy známé Evropě. Předpokládáme, že zde bylo vytěženo asi 20 tun zlata. Poslední tuna jílovského zlata byla získána z těžby na dole Pepř v letech 1958 až 1968. Tehdy byla pro údajnou nerentabilnost těžba ukončena. Zbytkové zásoby ve zdejším rudním revíru ale stále existují.

Sídlem muzea je historická budova zvaná Mince na náměstí v Jílovém u Prahy. Až do husitských válek bydlel v této budově královský úředník, který od těžařů vybíral daň ve zlatě a také zlato pro panovníkovu potřebu vykupoval. Expozice o výskytech a těžbě zlata je otevřena po celý rok od 9 do 17 hodin. Letní atrakcí je zde na nádvoří malý bazének a hromada zlatonosného písku. Zájemci si mohou vyzkoušet s rýžovacími miskami své zlatokopecké schopnosti.

Dalším muzeem, které můžeme zájemcům doporučit, je muzeum Šumavy v Kašperských horách, kde je kromě exponátů o okolní těžbě zlata k vidění i konzervovaná technická památka — úpravna zlatých rud ze 14. století. Muzeum je otevřeno pouze od května do září.

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 28.2.2000

Převzato z http://www.novinky.cz/Index/Styl/3829.html