Převzato z http://www.zlatehory.cz/

Chceme-li dnes něco vědět o dějinách Zlatých Hor (historický název Zuckmantel), jsme odkázáni na publikaci místního rodáka profesora J. Pfitznera ("Geschichte der Bergstadt Zuckmantel in Schlesien bis 1742") Dějiny horního města Zuckmantel ve Slezsku do roku 1742. Tato knížka byla vydána v roce 1924 k 700tému výročí založení města Zuckmantel.

Kolonizace Jesenicka je velmi úzce spjata s výskytem zlata. Jako nositelé kolonizačního úsilí vystupovala dvě biskupství - na severu vratislavské a na jihu olomoucké. Tyto skutečnosti se plně projevily při osídlování Zlatohorska, které se pro svá bohatá naleziště zlata stalo na dlouhá léta předmětem sporů mezi moravskými a slezskými zeměpány. Dokladem toho jsou častá střídání vlastníků i držitelů této oblasti, trvající od počátku osídlení až do druhé poloviny 15. století, kdy se území natrvalo stává součástí vratislavského biskupství (Vratislav - dnešní Wroclaw).

Již v tomto prvém období zde hornictví dosáhlo značného rozmachu. Pravděpodobně ještě ve 13. století se přešlo od "rýží" a primitivního povrchového dobývání, označovaného zde termínem "das weiche Bergwerk" k hlubinnému dolování.

První dochované zprávy se datují do začátku 13, století, kdy slezský vévoda Jindřich II. Bradatý začal prosazovat osídlování oblasti. Současně s ním však s osídlováním začal i vratislavský biskup Laurentius, jemuž patřilo celé otmuchovské panství, jehož součástí byly také Zlaté Hory, Vidnava, Žulová, Jeseník a okolní vesnice. Tak se markrabě moravský Vladislav Jindřich (bratr českého krále Otakara L) cítil ohrožen a odtrhl biskupovi Zlatohorsko i s doly, Došlo k tomu někdy na jaře 1222, V té době byl markrabě moravský mocný pán - k jeho území patřilo i Opavsko. Biskup Laurentius se obrátil se stížností k papežskému stolci do Říma, papež Honorius III. jmenoval "rozhodčí soud" a přísně požádal markraběte o vrácení území včetně toho, co na něm získal. Markrabě však 2. 8. 1222 zemřel a jeho dědicem se stal jeho bratr Otakar I. Ten si nechal Zlatohorsko ve vlastnictví a biskup svou žádost u papeže znovu opakoval, Nyní psal papež známý dopis z 27. ledna 1224 českému králi, v němž ho znovu žádá o vrácení Zlatohorska. Až z tohoto dopisu teprve známe dějiny oblasti - je to první historická zmínka o Zuckmantelsku.

Další osud Zlatohorska se utvářel pod vrchností českého krále.

Biskup však nebyl nečinný a zajistil si hranice otmuchovského území proti Zlatohorsku novým osídlováním. Tak došlo k založení obcí Glucholazy, Mikulovice, Kunětice, Ondřejovice a Konradova. Tím došlo k oddělení Zlatých Hor od niského území.

Hlavní důvod markraběte k obsazení Zlatých Hor byly doly na zlato v jeho okolí, protože v té době jich bylo ještě málo. Neví se jak tento konflikt skončil, ale přesto Zlaté Hory zůstaly pod vlivem vratislavských biskupů. Postavení Zlatých Hor bylo v té době velmi nejisté a až v 60, letech 13. století získalo pevnější formu. V každém případě však byla pod biskupem Tomášem I. hranice proti Zlatohorsku, a tím pádem také proti Moravě, přesněji ohraničena. Mezitím se stal Otakar II. českým králem a markrabětem moravským. Čechy měl dostat nejstarší legitimní syn Václav, ale Otakar II. měl také nevlastního syna Mikuláše, pro kterého se snažil získat papežské uznání jako zákonitého syna a prince Přemyslovců.

Jako východisko pro jeho zajištění našel Otakar II. v opavském panství. Tak ještě neplnoletý Mikuláš dostal začátkem šedesátých let 13. století Opavsko (jehož byly Zlaté Hory součástí) jako dědictví. To byl první krok k politické samostatnosti opavského území a jeho odtržení od Moravy. Následující léta byla opět velmi neklidná. Do tohoto období spadá také vybudování hradu Edelstein.

S největší pravděpodobností nechal tento kamenný hrad vybudovat sám Otakar II. První zmínka o hradu pochází z 31. 8. 1263, kdy biskup Tomáš Kozlovarog vydal vyměření dávek, Krátce také hrad drželi loupeživí rytíři Ota a Oldřich z Linavy. V roce 1278 padl Otakar II. na Moravském poli a Mikuláš I. se snažil dostat Opavsko jako dědičné vévodství. Podařilo se to až jeho synovi Mikuláši II. V roce 1318 bylo Opavsko povýšeno na vévodství.

Mezitím se českým králem stal Jan Lucemburský, Zpočátku spolu dobře vycházeli, ale časem došlo mezi nimi k těžkým neshodám. Pro zachování smíru byl nucen Mikuláš II. obětovat Zlaté Hory. Dne 8. 7. 1339 předal Janu Lucemburskému město a okolní vesnice, hrad Edelstein s příslušenstvím a Zlaté Hory se všemi právy a výtěžky. Jako důvod byla udána neposlušnost králi. Tím se staly Zlaté Hory ze šlechtického královským městem. Všechny tržby nyní putovaly přímo na českou komoru.

Po smrti Jana Lucemburského se stal jeho syn Karel králem českým a císařem německým. Jméno Karel IV je v dějinách známé a proslulé. Považoval jednání svého otce za nespravedlivé a roku 1361 vrátil Zlatohorsko zase Mikuláši II. a připojil ho k Opavsku. Po smrti Mikuláše II. se vévodství v roce 1377 rozdělilo mezi jeho čtyři syny a Zlaté Hory připadly Mikuláši III. V roce 1394 zemřel a dědicem se stal jeho bratr vévoda Přemek z Opavy. Do té doby spadají i husitské války. Zdá se však, že velké škody Zlaté Hory neutrpěly. Neklid však trval až do r. 1436. Po smrti Přemka v roce 1434 se pánem Zlatých Hor a Edelsteinu stal jeho syn Mikuláš IV, Ten byl stejně rozhazovačný jako Mikuláš III, a již 15. 10. 1437 přešlo vlastnictví na jeho bratra Václava.

Václav je v roce 1440 dal do zástavy za 800 kop vévodovi Bolkovi z Opole. V roce 1446 vévoda Václav zemřel a jeho závazky ze zástavy Zlatých Hor padly na jeho syna Hanuše. Vládu nad panstvím měl však i nadále vévoda Bolek. V roce 1455 obnovil hornímu městu Zlaté Hory všechna jeho práva, která shořela při požáru Edelsteinu.

V roce 1460 bratr a nástupce Bolkův, kníže Mikuláš, postoupil Zlatohorsko i Edelstein Jiřímu z Poděbrad. V té době vzrostlo napětí mezi Jiřím z Poděbrad a Slezskem. V centru odporu proti němu a táboritům stál vratislavský biskup Jodok von Rosenberg (Jošt z Rožmberku). Došlo mezi nimi ke střetu a po válce se roku 1466 stal český husita Jan z Žerotína hejtmanem na Edelsteinu. Dne 16, 12. 1465 pak Jiří z Poděbrad daroval Zlatohorsko svým synům Viktorínovi, Jindřichovi a Hynkovi jako léno.

Biskup Jošt se však nevzdával a Zlaté Hory i Edelstein znovu dobyl. Potvrzuje to zápis v niské územní knize z 16. 7, 1467. Několik dní po vítězství dal biskup hrad zbourat (příliš velké náklady na údržbu a malé roční příjmy). Zesílil pak obranu kostela ve Zlatých Horách a ujal se plně svého vlastnictví. Tím se Zlatohorsko vracelo do vratislavského biskupství, při kterém zůstalo až do sekularizace církevního majetku v roce 1810.

Ještě 9. 10. 1474 daroval Matyáš Korvín rozbořený hrad Edelstein vratislavským biskupům. Toto darování (připojeni) si nechal následník Jošta biskup / Rudolf z Rudesheimu stvrdit knížetem münstererským Jindřichem Starším listem ze 4. 12, 1477. Do této doby spadá rozkvět města a rozvoj hornictví, především těžba zlata (opět i z měkkých dolů), mědi, železa a olova. Zůstaly dochovány zprávy o dolování a několik výkazů o těžbě (především z dolu Altenberg-Starohoří, oblast velkých pinek). Většina z nich pochází z období 1477 - 1603. Za tento vývoj se vděčilo cílevědomému vedení vratislavských biskupů Janem Thurzo (1506 - 1520), jenž sám pocházel z maďarského rodu zbohatlého hornictvím, Jakuba ze Salzy (1520 - 1539) a především Baltazaru z Promnitze (1539 -1562), pro nějž bylo hornictví přímo životním údělem.

1515 - biskupové mají právo razit vlastní zlatou minci

1528 - poprvé jsou zmiňovány "měkké doly" (těžba zlata ze sedimentů)

1530 - biskup Jakub ze Salzy dává obyvatelům Zlatých Hor propůjčku k vymáhání dědičné štoly na Altenbergu (ražba staré dědičné štoly byla připomínána již v roce 1318 a ražba nové dědičné štoly v roce 1477) ,

1543 - obdobnou propůjčku dává Baltazar z Promnitze několika jiným občanům, Podnikání však nebylo v tom místě výnosné a propůjčky se rychle střídají až do roku 1569. V tomto období se také objevuje první zmínka o velkých zavalených pinkách na Starohoří - JZ svah Příčné hory.

8. 2. 1550 - dává biskup příkaz k ražbě štoly v prostoru měkkých dolů z Glucholaz ke svahům Příčné hory. Měla jít pod důl "Měkký cech", odvodnit a zlepšit průzkum bohatých měkkých dolů.

5. 3.1550 - byla štola zaražena a v listině z 9. 8.1550 - je označena jako štola Tří králů

31. 5.1557 - listina biskupa, z níž vyplývá, že nechal razit novou dědičnou štolu, pravděpodobně v oblasti dnešní Modré štoly.

4. 11. 1577 - zpráva o stavu dolů. Je zmiňována štola dlouhá 520 láter a hloubení 30 láter pod její úroveň. S největší pravděpodobností jde o dědičnou štolu na Altenbergu (dnešní stará Hackelberská štola). V té době se těžila ruda s obsahem asi 33 g/t zlata. Začíná se zde angažovat kníže Jiří II. Lehnický a Břežský.

23. 5.1595 - štola Tří králů měřila 3.000 láter (asi 5,5 km) a zbývalo dorazit asi 59 sáhů k Měkkému cechu. Za biskupa Ondřeje Jerina (1583 - 1596) nalezli v letech 1590 a 1591 na Měkkém cechu dva valouny zlata o hmotnosti 1,387 kg (4 hřivny a 15 lotů vídeňských) a 1,787 kg (6 hřiven a 5,5 lotů vídeňských). Oba byly věnovány do sbírky kuriozit císaře Rudolfa II. Náklady na ražbu štoly činily v té době 90000 tolarů, ale zlato získané při ražbě je zcela pokrylo.

Z roku 1603 pochází zpráva o stavu dolů od slezského hormistra H. Kaufmanna. Popisuje v ní důl Tří králů (totožný s dolem Měkký cech), kytový důl Horní Neufang (oblast dnešní Modré štoly) a důl Altenberg. Poté následuje úpadek hornické činnosti zaviněný především 301etou válkou. Až ve 2. polovině 17, století se doly staly znovu předmětem zájmu několika úředních komisí. Nejdřív biskup Karel Ferdinand pověřil horního hejtmana Kašpara Schmettzera, aby vypracoval návrh na povznesení báňského podnikání - to bylo v r. 1650. Dále následovala biskupská komise z r. 1653. Z ní vyplývá, že druhotná naleziště zlata jsou již vyčerpána (není v ní zmínka o tříkrálové štole) a popisováno je v ní 9 dolů. Výsledkem šetření bylo, že se dolů ujala společně horní města Zlaté Hory a Jeseník, Dekretem ze 4. 5. 1653 biskup Karel Ferdinand schvaluje opatření komise a nastává stoleté působení těchto měst. Dne 25. 3. 1656 správce dolů W. Baumgarten zachytil stav na dole Altenberg - asi 65 havířů, 5 - 10 kg zlata za rok. Pozoruhodným dílem báňské techniky bylo 26 metrů vysoké vodní kolo na pohánění mihadlového čerpadla. K vodnímu kolu byl vykopán přes 1 km dlouhý příkop, jímž se přiváděla voda z Černé Opavy. Mihadlové čerpadlo čerpalo na dole Altenberg vody z hloubky 48 láter. Celkově bylo ale podnikání stále více ztrátové, docházelo k havířským bouřím a k roztržkám mezi oběma městy.

Ještě v r. 1667 biskup Sebastian z Rostoku odměnil zlatohorské tím, že jim vystavěl za zásluhy o dolování Hornický dům. V r. 1672 horní správce Hantke o stavu dolů uvádí, že práce pokročily pouze na Altenbergu, kde se vytěžilo za období 1653 - 1670 33 kg zlata. Dolování je však stále nákladnější, proto se další doly opouštějí.

V roce 1676 biskup Bedřich potvrdil Zlatým Horám všechna jejich dřívější práva a privilegia. Počínaje Bolkovými z r. 1455 až po Ferdinandova z r. 1653. Další zprávu o stavu dolů předkládá Hantke v r. 1687. Těží se pouze na dole Alten a Heckelberg s 82 havíři. Rozpory mezi Zlatými Horami a Jeseníkem se vyhrotily natolik (Jeseník odmítl opět platit příspěvky na dolování - cupusy), že dochází v roce 1689 ke skončení společného podnikání. I když měl provoz malý rozsah, byl rok od roku ztrátovější a hlavní význam, proč byl udržován, byly výhody vyplývající z predikátu "horní město".

Z tohoto úpadku se již zlatohorské hornictví nevzpamatovalo. Po požárech Zlatých Hor v letech 1699 a 1702 došlo při prusko-rakouské válce k vypálení Zlatých Hor. Po válce a rozdělení Slezska v r. 1742 došlo k novým útokům proti báňským privilegiím a svobodám obou měst. Dvorním reskriptem (dekretem zemské vlády) z r. 1752 ztrácejí obě města charakter horních měst s platností nařízení od r. 1753. Další historii Zlatých Hor ( 1742 - 1924) popsal profesor Viktor Wolff - také k výročí 700 let Zuckmantelu.

Po zániku společného podnikání se však v dolech pracovat nepřestalo. Převzal je i do své režie vratislavský biskup Gotthard von Schafgotsch (1748 -1795). Za období 1755 -1765 vytěžil 12 kg zlata, ale doly byly pasivní a ztráta dosáhla v r. 1769 11.320 zlatých. Téhož roku dolování na Altenbergu skončilo a biskup přenesl svůj zájem na těžbu železných rud. Známé jsou dnes ` pozůstatky z Horního Údolí a Heřmanovic. Biskup dal u Vrbna založit železárny a hamry. Oblast Modré štoly však zůstala pod státní (císařsko – královskou) správou, čili erárem.

Doly zde přešly v roce 1766 pod správu nejvyššího představitele horních záležitostí ve Slezsku E. J. Locella. Ten doporučil zmáhat Modrou štolu. Těžba se však dlouho neudržela a roku 1787 přešly podniky pod správu státních statků a provoz byl zastaven. V polovině 19. století se o obnovu zlatohorských dolů pokusil Johann Honiger, pro svůj rozsáhlý plán nezískal finanční prostředky a plán nedošel nikdy uskutečnění. Nicméně některé z dolů se udržely pod různými vlastníky (M. Richter z Vrbna a J. Promnitz z Javorníku) až do osmdesátých let 19.,století. Definitivní konec hornické činnosti se datuje rokem 1883.

 

Novodobá historie zlatohorského rudního revíru se datuje rokem 1952, kdy začal geologický průzkum povrchovými vrty. Nejdříve se ověřovalo ložisko Modré štoly (ZH - východ) a ložisko ZH - západ (štola Mír a štola Hackelberg) - dříve asi oblast Altenbergu. Průzkum pokračoval hloubením jam a ražbou překopů a chodeb. Vrtným průzkumem z povrchu bylo také objeveno ložisko ZH - jih. Protože okraje ložiska nevycházely napovrch, nebylo postiženo starou hornickou činností.

Průzkum se rozšířil i na ložisko ZH - Hornické skály (dříve snad Hackelberg). Obě tato ložiska jsou tvořena pouze rudami mědi. Výstavba závodu RD Zlaté Hory (RD Jeseník, s. p.) byla ukončena v roce 1966 a v témže roce se začalo s těžbou ložiska ZH - jih. Po jeho vytěžení se přešlo na ložisko ZH - Hornické skály.

Toto ložisko však zůstalo nedotěženo z důvodu nízké kovnatosti rudy a těžební činnost se v roce 1989 přenesla na polymetalické rudy (Cu, Zn, Pb, a Ag) ložiska ZH - východ. K němu se vzápětí přidala i těžba Cu, Zn a Au rud z ložiska ZH západ.

Po vyhlášení útlumového programu v rudném hornictví vládou ČR z roku 1990 se hornická činnost začala omezovat. Vlivem nových ekonomických poměrů bylo nutné opustit ložisko ZH - východ a těžit rudy se zlatem na ložisku ZH - západ. Toto poslední období trvalo do konce roku 1993 a za tuto dobu bylo vytěženo více jak 1.200 kg zlata.

Poslední vůz zlatohorské rudy byl slavnostně vytěžen 17.12.1993.


© Copyright 1999 BRUPOS a.s.