(sepsala Jane, t.č. bez Tarzana)

 

Ve dnech 27.-28.5.2023 proběhlo v polské Zlotoryji XXIX MIĘDZYNARODOWE MISTRZOSTWA POLSKI W PŁUKANIU ZŁOTA. Sjíždět jsme se začali už v pátek, kdy bylo možné se začít i registrovat. Průvod městem jsme bohužel nestihli, viděli jsme ho jen zpovzdálí. Kategorie byly klasické (profesionálové, profesionálky, amatéři, junioři, veteráni, batea, 2-, 3- a 5členné týmy), trochu netradiční bylo rozdělení dětí do 12 let – s pomocí a bez pomoci rodiče. Tradiční byla soutěž KO o Pohár mistra. Současně s mistrovstvím Polska v rýžování zlata probíhaly i oslavy založení města. Cestou ke sportovišti byla spousta kolotočů a před Zátokou bylo díky mnoha stánkům a hudebnímu podiu veselo od časného odpoledne/dopoledne až dlouho do noci.

Páteční večer jsme se potloukali v okolí Zámečku, než jsme zaplatili startovací poplatky, pak jsme se přesunuli k loňskému kempovacímu místu u místního sportoviště, kde jsme měli opět k dispozici i blízkou umývárnu. Jen nás tam nebylo tolik, jako bylo loni v srpnu. Z Čechů byla Hanka s Tomášem, Petra s Jakubem, Verčou a Simonem (a taky dvěma psy), Anička s Richardem, Radek bez Šerifa, Vláďa se Šéfem, Bob s Janinou, Libor a já. Kromě psů a Simonka (a Janiny) jsme se zúčastnili všichni. Večer jsme si přiťukli pár skleničkama po té dlouhé závodní pauze, vychutnali si dlouhý večer, který ale brzy vystřídala taková zima, že nás zaháněla postupně do hajan. Aspoň se nám bude ráno lépe vstávat.

V sobotu ráno jsme vstali a v domnění, že začínám až ve 12:20 (po Veteránech, Dětech a Juniorech), jsme v 11:45 vyrazili pomalu k závodišti. Jaké bylo překvapení, když jsem tam zjistila, co to znamená přijít za pět minut dvanáct. Ještě, že jsem nečekala i na Vláďu, až si vybalí nákup. To je tak, když se změní jízdní řád a vy o tom nevíte… Ale poslední kyblík tam na mě počkal (kurňa, ten je Těžkej, Heňo – něco s tím už udělej), jen ty zatracený atomkecky, do kterých mi pak stejně nateklo, nešly nasadit a ani zapnout. Při počítání si mi sice upřel jednu zlatinku, Konráde, jelikož byla z jedné strany červená, ale vzhledem k tomu, že jsme si nebyla jistá (byly fakt děsně malinký) a bylo to jen semifinále, ve kterém navíc žádná z nás nevypadávala, nepřela jsem se. Úspěšná byla i Verča v dětech. Veteráni to také měli jednoduché – postupovali všici. Do finále profesionálů postoupili jen dva Češi (Radek, Vláďa), do finále tradiční pánve postoupilo Čechů šest (Hanka, Petra, Tomáš, Jakub, Libor, Radek). A v závěrečném sobotním semifinálovém klání 2členných týmů se objevily 4 české dvojice a všechny postoupily (z kola vypadla vždy jen jedna dvojice). V systému KO o Pohár mistra se do finále dostala Danka a Bartek. Radek skončil ve čtvrtfinále. Celkově jsme měli ze soboty fajn pocit, ačkoli písek byl hodně rychlý a zlatinky skoro neviditelné. Zvlášť když se někomu rozpadly brýle a konečně si mohl nasadit ty růžové (díky, Hani, otevřela jsi Libíčkovi oči).

Po skončení zápolení jsme se hodili do gala na večerní raut, který se odehrál ve druhém patře na Zámečku u laguny. Jídla bylo požehnaně a všechno moc dobré, pivo (Kozel) lepší než dole u stánku, tak jsme chvíli poseděli, až už jsme nemohli. Pak jsme se přesunuli do kempu, kde jsme pokračovali povídáním, a nakonec se Radek ještě rozhodl, že ugrilujeme kapra. Poseděl s námi i Werner. Okolo půlnoci byl nejlepší čas jít spát, zima už byla řádná. Dokonce jsem se doťukala i na Toho, jenž chodí spát před slepicemi, který mezitím stačil zavřít auto. Brrr, a rychle do spacáku.

Nedělní ráno muselo být trochu kvapnější, začínali jsme dříve, a tak jsme energii rychle doplnili Vláďovým medovníkem a kávou se smetanou, abychom zrchlili krok, a zase honem na start. Amatéři i Děti s pomocí už měli odjeto. A dvojice šly na to… Nejlépe z českého osazenstva se umístili Šamani (byli pátí), těsně před půlkou soutěžících byla Jane a Tarzan, hned v závěsu za nimi Lvíčata a chvíli po nich i Nugget team – Ostrava. Radek se spolčil s Markem (SK) a skončili někde mezi Moravákama. Verča se nakonec umístila jen v kategorii Děti bez pomoci, za to na krásném třetím místě, jelikož jí to přeci v kategorii Děti s pomocí táta jenom kazil. To je jasná věc. Za Juniora nás nikoho neuznali. Po Juniorech nastoupily trojice. J.P. Belmondo nám vybojoval bramborovou – škoda, ale ani jedna neutekla, jen ten čas byl proti nám. Šamani byli před polovinou, kousek za polovinou skončil Nugget Team a Super Team. Ve Veteránech bojovala Anička s Richardem (toho času ještě zarostlým), Bob už nestartoval, a jelikož poslední nebyli, tak s nimi následně Belmondo vytvořil potomky Járy Cimrmana a vůbec nelitoval. Opět nám ani jedna neutekla a znamenalo to i s horším časem úžasné třetí místo, za týmem Polska a Slovenska. Jupí! Šamani byli kousek za námi na hezkém pátém. Následovala klasika, kde mnohé převálcovala rozdurděná Hanka – i Radka, i jejího Tomáše, i Janku V., i Janku K. i jejího Feriho. Ten byl aspoň vyhlášen za nejlepšího manekýna se svým novým vohozem (nebo spíše obalem před vohozením) na jedno použití – prý zkušební verze před JARem a malým cestovním zavazadlem. Hanka tedy skončila třetí, abych na to nezapomněla. V profesionálkách jsem pánev moc roztočila a hned mě to hodilo někam jinam než v semifinále. Nejlepší z českého týmu byla Petra (pátá), za ní Hanka, pak tedy já a Anička. V profesionálech se nejlépe umístil Radek na sedmém a kus níže Vláďa. Pohár mistra nakonec získala Danka. Poté se již Zlatá aréna začala uklízet a my jsme čekali na vyhlášení výsledků, kterého se zúčastnil také starosta Zlotoryje, pan Robert Pawłowski.

No, ale večer byl určitě důvod k oslavám. Pár karavanů zůstávalo do pondělního rána, aby si příjemně strávený víkend vychutnalo až do konce. Probrali jsme, co nás čeká a nemine, kde se potkáme a kde se mineme, s kým utvoříme týmy na dalších soutěžích a koho už nikdy nechceme vidět (Zničit Bartka!), dopovídalo se rozpovídané, probralo plánované a srovnala se záda.

Tento víkend byl vůbec plný zlata i jinde ve světě – probíhala mistrovství na severu (Nordic Gold Panning Championships 2023, Ädelfors), nebo v Anglii (2023 Gold Panning Championships, Wanlockhead, Scotland). Člověk vlastně nevěděl, kam dříve… snad se v hojném počtu sejdeme v Tužině na Mistrovství SR a ČR. A někteří z nás se určitě potkají v červenci na severu (Mistrovství Švédska, Mistrovství Finska a následně i Mistrovství Evropy ve Finsku, možná dá někdo Mistrovství Španělska, příp. MS v JAR). Ať tak či tak – na viděnou!

Foto: Petra Durdová – Levová

Odkaz na Rajče (fotky): zde odkaz