Za dva týdny po Tužině se konalo Mistrovství Švédska v rýžování zlata v Lannavaaře. Z ČR se auty vydaly celkem tři skupiny účastníků. První skupina (Pelkovi) vyrážela z Ostravy s osobním autem a se stanem (vlastně dvěma) hned po příjezdu a přebalení z Tužiny – ta jela východní cestou (tzn. přes Tallin a Helsinky trajektem), druhá skupina (Libíček, Luboš a Jana) vyrážela v sobotu 8.7. větším autem upraveným na obytné vozidlo z Malešova, Prahy a Kladna cestou západní (tzn. přes Německo, Dánsko a mosty) a do třetice skupina poslední (Honza Kavalír, Jarda Kapků a Zvíře), která si to v pondělí ráno pelášila tam cestou východní (tzn. přes Pobaltí a trajektem jako skupina první), ale zpátky se rozhodli využít cestu západní (tzn. jako skupina druhá, ale s tím rozdílem, že se přepravili trajektem do Německa).
Ve Švédsku jsme o sobě už věděli, těsně před dojezdem se naše skupinka ještě vyfotili na polárním kruhu, a nakonec jsme se sešli plusminus ve stejnou dobu ve zlatokopecké vesničce v Lannavaaře, na pozemku firmy Kristallen a částečně v resortu Aurora Mountains Lodge (neskutečně krásné a příjemné ubytování v severském stylu s velmi vstřícnými majiteli). Kdo chtěl, přijel obytným autem, kdo chtěl stan, měl stan, kdo chtěl ubytko, měl ubytko. Po večerech jsme se pak různě navštěvovali či se hřáli v restauračce.
Na rozjezd jsme si v pátek od tří hodin dali lehkou soutěž s malou plastovou kanadou a menším kyblíkem písku. Večer jsme s Liborem ještě stihli projížďku na plechové kánoi, někdo šel rybařit a někdo jen tak pokecat či uvařit. A nakonec jsme se sešli u českých stanů a slovenských kamarádů, kde už debatili i Ulla s Kenem a Nana s Julienem. A pak jsme se přesunuli k velkému podzemnímu ohništi, abychom se zahřáli ve společnosti převážně severské. Šli jsme spát později než předchozí dny, nicméně stále za světla.
Druhý den, v sobotu, to začalo naostro eliminačními koly (klajmů bylo jen 20). Ale nejdříve krátká bohuslužba se zpěvy. Bylo to milé. Rýžování přes den bylo hodně napínavé, neb jsme předem neznali postupové klíče a nebyla zavedena ani časomíra a pípáky – každý musel zakřičet, když skončil. Šlo to v nějakém takovém pořadí, tuším (někde jsem potratila rozpis): Classic Pan Eastwing 2 kola (postupovalo 20; totálně rezavé pánve; jak se později ukázalo, jedna měla dokonce vyvrtanou díru), Junioři, Začátečníci, Trojice (všech 15 postupovalo – jelikož dali jen 5 zlatinek, a navíc jen do jednoho kýble – pro nás dobře, neskončili jsme nakonec třetí, ale …), Lannavaara Open 3 kola (postupovalo 30 do semi a pak 20 do finále), Klubová soutěž ÖNG 2 kola (postupovalo 20), Veteráni (postupovalo 10), Profi ženy (postupovalo 10, to jsme ale předem nevěděly, bylo nás totiž 20, jako klajmů) – 1 kolo, Profi muži (postupovalo 20) – 2 kola.
V podstatě bylo vše hodně vyrovnané, tentokrát opravdu záleželo hodně i na čase, a nejen na všech nalezených zlatinkách (všechny ještě rozhodně neznamenaly postup). Den nám zpestřoval akordeonista Jan Johansson s paní farářkou různými písničkami. K večeru, těsně před koncem, přišla i buřina a ochlazení a déšť, proto se semifinále LO posunulo na neděli. Aspoň že tam byla ta hospůdka – popili jsme tentokrát ve společence, jelikož hospůdka byla plná (měli také oslavu 40 let soutěžení – prý začínalo soutěžit jen 6 lidí; viz níže odkaz na článek). Cestou do auta jsme zašli za Jankou, která tam kecala se Zvířetem a Jardou. Ostatní už spali/relaxovali a my dostali grog a jégra na zahřátí a na dobrou noc (samozřejmě tekutého, ne textilního).
Výsledky ze soboty zde.
V neděli se tedy uskutečnila semifinálová kola Lannavaara Open, kde jako jediný do finále postoupil Luboš, a ostatní finálová kola zbývajících kategorií. Na závěr proběhl takový trochu jiný souboj národních týmů, kde jsem si to střihla za svou polskou prababičku s Jarkem Dudkiewiczem a Hankou Slívkovou, která bydlí pro změnu skoro na polských hranicích. Za nás bojovala Anička, Luboš a Libor. Dostali jsme přepravku s materiálem na přerýžování a kromě zlatinek se ještě hledaly další „poklady“ – jaké to jsou, jsme ale nevěděli. Byl to asi 1 cm granátek a taky pyrit (ztráta = 5 minut navíc), který nám unikl. Mohli jsme rýžovat i jen dva a poslední mohl přehrabovat materiál nebo jakkoli a čímkoli nabírat a dávat na pánev. Bylo to spíše taková sranda, ale to víte, stejně vám to nedá a makáte, co se dá.
Úspěchy jsme opět měli velké (posuďte sami):
Ženy – 2. místo Anička Pelková
Muži – 3. místo Jarda Kapek (Honza 5., Richard 6., Libor 7., Luboš 9.)
Veteráni – 2.místo Honza Kavalír a 3.místo Richard Pelka (Jarda 4., Luboš 9.)
Tříčlenné týmy – 1. místo J. P. Belmondo (Libor, Jana, Luboš) – jako jediní s plným počtem zlatinek
Lannavaara Open – 2. místo Luboš Janovec
Národní týmy – 2.místo Jana a Hanka (+ Jarek) za Polsko, 4.místo ČR
Eastwing – Anička 4., Hanka 6., Honza 17., Luboš 19.
Celkové výsledky z Mistrovství Švédska z neděle jsou zde. A pro jistotu ještě zde, to kdyby přestal odkaz na web fungovat.
Vítězství jsme se rozhodli oslavit večeří v restauraci Aurora Mountains Lodge… Bohužel, byla celá rezervovaná, ale vstřícná paní majitelka nám uklohnila báječnou krmi ze zbytků od snídaně a navíc to bylo skoro zadarmo (takže jsme vyhrané bankovky nezvládli utratit – to přišlo až druhý den na poslední pumpě ve Švédsku). Po večeři jsme se stavili u Slováků, zapili to vše posledními plechovkami piva, pokecali, přespali v útulném obytňáku a ráno pokračovali v naší severské krasojízdě, směr Tankavaara.
Sepsala Finy
